Umřel Jirka Vitouš. Vitucha. Panáček. Kevin Costner. Velký stín. Hallo Džordž. »Maskot« Třehusku, jedna z jeho nejcharakterističtějších tváří. A nejen Třehusku.
Možná film - skvělý, vážně skvělý film s Timem Robbinsem a Morganem Freemanem - Vykoupení z věznice Shawshank neznáte. Možná ho znáte, ale scéna, kterou chci letmo zmínit, vám v paměti neutkvěla. Starého Brookse po mnoha desítkách let strávených za mřížemi pustí na svobodu. Život bez vězeňského řádu, omezování, příkazů a buzerací nezvládne. Těsně před smrtí vyryje nožem do dřevěného obložení stropu, na kterém se vzápětí oběsí, vzkaz: BROOKS WAS HERE - Byl tu Brooks.
Brooks patřil do arestu, by tu »institucionalizovaný«, zavedený, jako celoživotní vězeňský knihovník všemi vážený a uznávaný. I Jirka Vitouš byl »institucionalizovanej«, v řevnickém Lesním divadle. Byl jeho duší, jeho ztělesněním, byl tu jako doma, možná i víc než doma. Měl tu svůj »kutloch«, fotkami oblepenou kabinku, odkud ovládal osvětlení (nejen) jeviště a kde občas i spal. »Lesňák« byl pevný bod jeho života, místo, kde byl zavedený, respektovaný, kde jeho roli osvětlovače a údržbáře, ale i ochotnického herce všichni brali jako něco samozřejmého a neměnného.
Patřil také do Zámečku, divadelní fundus ve zdejším sklepení byl jeho »základnou« číslo 2, i do řevnického kina, kde se bez jím ovládaných reflektorů nemohla obejít skoro žádná akce. A samozřejmě, i k Třehusku patřil, také v něm byl »institucionalizovanej«. Nepřišel k nám jako muzikant, byť si poměrně záhy osvojil valchu a posléze také velký buben, přišel jako komická postava do kabaretů, jejichž pětidílnou sérii jsme dali dokupy na přelomu tisíciletí. „A jak se objeví na scéně, lidi se začnou smát,“ plus minus tak zněla věta, která uvozovala Vituchův premiérový výstup v tom úplně prvním - Třehusk ve staré Praze. Přesně tak to celé dlouhé roky fungovalo: jak se Jirka objevil na jevišti, diváci, aniž by promluvil, se začali usmívat, někteří rovnou smát. A fungovalo to nejen v Česku, ale i ve světě, který s námi projel: v Německu, Francii, Itálii, Chorvatsku, Rumunsku. I v Americe to fungovalo - tady si publikum podmanil přesto, že se za celý měsíční pobyt zvládl anglicky »nabiflovat« jediné slovo: Hallo! Docela cizí lidé ho pak na ulicích či v hotelu zastavovali a srdečně halekali: Halllo, George! Za odměnu některé z nich o Velikonocích učil uplést pomlázku.
Jarmareční obrázky, lodička, letadlo, neopakovatelné taneční kreace, charakteristický »mečák« v těch pár písničkách, které sólově zpíval, píšťalka v úvodu kupletu Vlak jede krajinou, pozice »zadního střelce«, jak si sám pojmenoval »své« sedadlo ve třetí řadě auta, kterým se přepravujeme na vystoupení, »humus«, čili vak, v němž si přenášel rekvizity a valchu…, to vše jsou atributy, které nám Jirku budou připomínat, dokud bude Třehusk existovat. A na tom nejčestnějším místě mohutné dřevěné konstrukce nad jevištěm řevnického Lesního divadla bude už navždycky neviditelným písmem vyryto:
BYL TU VITUCHA!
