Dobře to dopadlo, raduje se sochař. Díky Bohu!
Karlík - Laureátem Ceny NN za rok 2020 se stal sochař Petr VÁŇA z Karlíka. Hrdý obnovitel Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze.
Kdy jsi byl naposled na staromáku? Loni jsme na Staroměstském náměstí jako kamenosochaři prožili půl roku. Jednu chvíli jsme tam byli s bráchou Tomášem Váňou a kameníkem Hynkem Shejbalem sami. Stavěli jsme architekturu Mariánského sloupu a byla doba koronavirová. Teď je po roce hotovo a já tam jednou měsíčně chodím měnit akumulátory u osvětlení obrázku, který je středem díla. Ještě, žes mi to připomněl - musím se tam zastavit.
S jakými tam chodíš pocity - jsi spokojený, hrdý, pyšný…? Nejvíc vnímám to, jak se architektura svými tvary a měřítkem propojila s prostorem náměstí. Spíš to tak pozoruju a ani se mi nechce uvěřit, že jsme ten kámen dělali 23 let. Každý blok má pro mě nějaký příběh.
Co jsi prožíval, když byl po těch třiadvaceti letech loni v srpnu sloup konečně vysvěcen a do sanktuáře vložena kopie obrazu Panny Marie? Byl jsem šťastný, že to dobře dopadlo. Díky Bohu.
Že jsem byl součástí silného příběhu, který má smysl. A myslel jsem na tátu i na všechny ostatní, který už tu nejsou, ale mají taky radost tam nahoře, kam se dívá socha Panny Marie ze sloupu.
Sloup byl dokončen, osazen a vysvěcen uprostřed pandemie nového koronaviru, v asi nejsložitějším období novodobé české historie. Je to podle tebe náhoda, nebo v tom vidíš nějaký symbol? Nejsem schopen vysvětlit náhody, nebo symboly. Vím, že jsme prožili silný kus přítomnosti. Bylo zajímavé, jak v určitou chvíli, kdy bylo něco při stavbě potřeba, »jako náhodou« přišel někdo, koho jsem předtím znal jen trochu, nebo vůbec a zeptal se: Nechcete tohle? Jako kdyby tušil, že právě dumáme o tom, jak to sehnat, nebo zařídit...
Jsi věřící člověk. Věříš, že vztyčení sloupu zasvěceného Panně Marii pomůže pandemii zažehnat? Ano, věřím, že Pán Bůh drží smysl našich osobních příběhů v tomto rozbouřeném světě.
Obnovování i vztyčování sloupu provázely vášně a protesty. Už utichly, nebo stále ještě někde »pod povrchem« probublávají? Utichly. Dokonce mám někdy chuť se sejít s těmi pár oponenty, navštívit je, dát si s nimi kafe, zavzpomínat a usmát se.
Pokusil se někdo sloupu za těch několik měsíců, co znovu stojí, nějak »ublížit«, poškodit jej či dokonce svrhnout? Na kámen se pomalu usazuje prach, odborně řečeno vytváří se na povrchu pískovce krusta. Občas někdo vyleje na schody kafe, kecne mu tam kečup, hořčice nebo zmrzlina. Někdo se podepsal na kuželku. To všechno se dá vyčistit. Ale naopak se tam objevují mraky kytek, kamínky pro štěstí, svíčky... Na Vánoce udělal Zdeněk Bergman, převozník pražský, úžasnou výzdobu zavěšených girland z chvojí. To je krásné. Socha žije v myslích lidí hezky.
Takže se vandalů nebojíš, spaní máš klidné? Spím klidně. Udělali jsme to po kamenické stránce dobře, nespadne to.
A co rodina - je ráda, že má zase tatínka doma, že už »to« máš za sebou? Jo, to je fakt přelom a oddech. Ale pracuju dál na zajímavých projektech, sochařina je, jak se zdá, dobrodružné řemeslo.
Zatímco spousta lidí přišlo loni o práci, musela (a musí) trčet doma, vy jste finišovali s dokončováním sloupu a nevěděli, kam, resp. co dřív. Stihl sis vůbec všimnout, že kolem řádí Covid-19? Máš pravdu, měli jsme tolik práce, že jsme to vnímali zpovzdálí. Ostatně, s respirátorem na puse jsou kameníci zvyklí dělat i tak. Ale vnímám hodně to omezení cestovat. Měl jsem na jaře v Řecku kámen do interiéru nového kostela na Barrandově a nemohl jsem ho tam jet převzít. Byly to nervy - nakonec se to povedlo domluvit po telefonu. Zařídit dopravu kamionem trvalo dva měsíce. V Itálii, v Carraře, kam jezdím do lomu pro mramor, na tom byli vloni blbě. Těším se, že bílý a žlutý mramor, který mi tam připravují pro projekt nového oltáře v dobřichovickém kostele, konečně přivezu. Musím tam jet ale sám. Po telefonu se všechno nedá, sochy se online nedělají. Nejvíc jsem covid začal pociťovat, když jsem se dozvěděl, že jsou vážně nemocní kamarádi mladší než já. Modlil jsem se za ně, ať to přežijí. Občas se, jako rána z čistého nebe, dozvídám, kdo na tuto nemoc odešel. Ale lidé, když žijí třeba i v pandemii, mohou tvořit, je to naděje.
A ty tvoříš, pracuješ na nových projektech, zakázkách... Mě karanténa úplně nezasáhla, pracuju v ateliéru sám, tedy pokud tam není modelka, ale teď nemám práci podle modelu. Pracuji na návrzích nových projektů, venku mám rozpracovanou sochu z mramoru, uvnitř v teple vyřezávám velkou sochu ze dřeva. Vyhlížím netrpělivě chvilku, až budu moci odjet do Itálie. Pro kámen a pro - víno...
Pokročily práce na sousoší sv. Jana Nepomuckého, které hodláš vztyčit v Antarktidě, na ostrově Nelson? To teď trochu spí. Musím oslovit mnoho lidí, kteří by tento projekt mohli podpořit a na to teď nebyl čas ani vhodná doba. Ale mám už skicu té sochy a nosím ji v hlavě stále.
Co sochařské sympozium? Nepletu-li se, měl by se letos v Dobřichovicích konat jeho 9. ročník. Bude? Další ročník symposia bude asi až napřesrok. Symposium je přeci jen hlavně setkávání. A to v nynější době s omezeními není možné zcela plánovat. Je na tom hezké, když lidé vidí, jak socha vzniká. Pak přijdou na vernisáž a výtvarníci jim mohou říci něco o sobě, kameni a krajině, kde bude socha nainstalována. To je symposium, setkávání, a to teď není jisté. Tak se těšte na 9. ročník v létě 2022 na břehu Berounky v Dobřichovicích. Už teď pracuju na jeho přípravě. Domlouvám se se sochaři a sháním kámen.
Redakční rada a čtenáři NN rozhodli, že Cenu NN určenou lidem, kteří se zasluhují o rozkvět a propagaci našeho kraje, za rok 2020 získá - Petr Váňa. Co tomu říkáš? Mám radost, je to hezké. Díky všem, kteří žijí v údolí Barrandienu, těším se na setkání...
