Soutěžní příběhy z léta 2018
Skutečně dobrodružnou cestu jsme si vychutnali při návratu z dovolené na Moravě. V Mikulově v sobotu 4. srpna, panovala tropická vedra, ostatně jako všude jinde, po celé naší republice, ale taky i velký zmatek.
Na jednokolejné trati, mezi tak velkými městy, Znojmo, Mikulov a Břeclav, obvykle jezdí motorový vláček - jednou za dvě hodiny.
Samozřejmě, že v největší turistické sezóně, tam probíhá rekonstrukce celého kolejového svršku, a tak se musí houfy zpocených turistů, přesouvat na náhradní autobusovou dopravu a zase zpět. Jeden ze dvou přistavených autobusů, měl dokonce i vlečňák na kola. Jenže přes veškerou snahu, se tam všechny nevešly, takže řada cyklistů tam v děsivém vedru musela čekat další dvě hodiny. Autobusy odjížděly s asi 20 minutovým spožděním... Ti šťastní, co se dostali do vnitř a chtěli pokračovat (podobně jako my), rychlíkem z Břeclavi dál do Prahy, začali být mírně nervózní. Neboť na přestup bylo jen půl hodiny... Ve Valticích se podařilo úspěšně přesednout zpět na rozpálený motoráček, který se opět trochu zdržel, protože horkem roztažené dveře, napřed nešly otevřít a pak zase zavřít. Pár desítek metrů za stanicí, zřejmě vedrem, stroj zkolaboval, a uřícený strojvedoucí rychle proběhl motoráček na druhý konec... Tam cosi rychle opravil a jelo se dál - hurá... Obětavý průvodčí zavolal do Břeclavi a uklidnil zoufalé cestující. Mezinárodní rychlík - EC - Metropolitan z Budapešti a Bratislavy do Prahy hlavního nádraží, má prý 50 až 60 minut zpoždění. Sláva snad ho stihneme.!
Po příjezdu do Břeclavi, zjišťujeme že ještě opravdu nejel. Mačkám v ruce, před týdnem koupené místenky a těším se do klimatizovaného kupé..... Mezinárodní expres honosného názvu, po další půlhodině opravdu přijíždí. Rychle nastupujeme a hledáme svá místa. V pořádku je najdeme, ale cosi nehraje. Nejenom v našem kupé, ale v celém vagóně nejde klimatizace.! Okna nejdou otevřít a je tu horko k zalknutí.... Tři hodiny do Prahy, v tomhle pekle bude o život.! Dojdu si aspoň na malou a opláchnu si tam ruce a obličej. Leč WC je uzavřeno, cedulka oznamuje, že neteče voda.! Jdu na druhý, je sice otevřený, jenže mísa, je až po okraj plná něčeho odporného.... Až v dalším vagóně konečně zaboduju.
Za tři nekonečné hodiny jsme v Praze, trochu naštvání i uvaření, a poněkud zničení.
Poděkování národního dopravce, že jsme použili jeho služeb, které zní z reproduktoru spíš jako výsměch, už jenom dokresluje současnou bídu tohoto "spolku". Ještě, že po nás nechtěli příplatek za saunování, ulevil jsem si.... Co si pomyslelo množství cizinců, kteří tímto "Eurocity" také cestovali, nevím.... možná je to tak lepší. Mimochodem, už se nedivím že ministr dopravy, dosavadní vedení ČD vyházel.....
Miloslav Omáčka - Dobřichovice
Když jsme se s partou hlásnotřebaňských Holek v rozpuku vydali na výlet do Česko-saského Švýcarska, netušili jsme, co nás čeká. Zabrat jsme dostali hned první den. Příjezd do Jetřichovic, malebné osady mezi pískovcovými skalami, a už strmě stoupáme do Jetřichovických stěn. Převýšení 200 m! To už nám stačilo, ale pokračujeme do Pavlinina údolí, jež se vine podél Chřibské Kamenice. Výstup na vyhlášené vyhlídky Mariina skála a Vilemínina stěna. To byl taky záhul!
Druhý den nás čekal výlet do německého Saského Švýcarska. Vylezli jsme na vrchol Grosser Winterberg a pak jsme šplhali světem skal Schrammstein. Byli jsme zcela vyčerpaní! Na odpoledne byla domluvena zastávka v lázeňském městečku Bad Schandau, kde jsme si měli odpočinout a hlavně zaplavat. Plavky byly zbytečné, neboť z toho sešlo - byli jsme rádi, že jsme se dostavili včas k autobusu. Další den plný dostihů.
Třetí den výlet do nejromantičtější části Českého Švýcarska. Cesta přes Tři kameny na Pravčickou bránu. To byl neskonale krásný zážitek. Šusem dolů Gabrielinovou stezkou na Mezní louku a honem do přístaviště, abychom projeli na loďkách divokou i Edmuntovou soutěskou. Ujeli jsme asi 700 m, pak pěšky 1,5 km soutěskou na další přístaviště a zase asi 20 minut loďkou. Před námi ještě 2 km pěšo do Hřenska. Opět dostihy, abychom stačili sraz u autobusu.
Čtvrtý den do městečka Rathen a odtud výstup na horu Bastei. Jedinečný přírodní útvar s kamenným labyrintem, plný roklí, strží, které jsou přemostěny lávkami. Strmé žebříky připevněné kolmo ke skále, opět obrovské převýšení - málem jsme padli za vlast. Odpoledne jsme se těšili na raritu, impozantní pevnost Königstein. Ve středověku patřila českému králi, po kterém má jméno. Pak honem na Lilienstein, odkud je nádherný pohled od Bad Schandau až po drážďanskou televizní věž.
Na pátý den jsme se těšili: konečně možnost odpočinku! V Míšni jsme si prohlédli kostel Panny Marie, nejstarší porcelánovou zvonkohru v Evropě i zámek Albrechtsburg. Odjezd směr Drážďany, kde zrovna slavili 812. výročí založení města. Všude stánky, kolotoče, tisíce lidí... Sedli jsme si do hospůdky, dali pivko a kafe a čekali na zbytek naší výpravy. Ještě jsme se stačili povozit na Ruském kole a hurá zpět do hotelu.
Najednou tu byl poslední, šestý den. Vyjeli jsme směr Hinterhermsdorf, vesničky, kterou v Sasku považují za jednu z nejkrásnějších. Po delší štrece jsme dorazili do soutěsky Kirmitzschklamm, kde jsme se svezli lodičkou po říčce Křimice.
Byl to krásný zájezd, ale obtížný. Viděli jsme spoustu nádherných míst, ale na to vše, co jsme stačili, by určitě bylo potřeba více dnů. Byl to spíš zájezd pro kamzíky nebo horolezce, ne pro seniory »se středně těžkou turistikou«, jak bylo v nabídce uvedeno. Jsem ráda, že jsme to všichni zvládli a ve zdraví se vrátili domů.
Jitka ŠVECOVÁ, Hlásná Třebaň
