Hlavní obrázek

Dnes je čtvrtek 19.7.2018 - Svátek má Čeněk, zí­tra Ilja.

Vandr kolem republiky přerušila horečka

POD ZÁMKEM. Jiří Geissler ve Vranově nad Dyjí. (Autor: ARCHIV, 6.4.2018)

Dobřichovice - Na třetí, závěrečné měsíční putování kolem hranic Česka se v polovině března vydal obyvatel Dobřichovic Jiří Geissler. Po pěti dnech pěšího vandru z Mikulova do Chebu jej z trasy »vyhnala« horečka.Miloslav FRÝDL

Těšil jsem se, že touto dobou budu psát úplně jinde a o něčem úplně jiném. Jenže... Po prvních pěti etapách a 130 km, kdy jsem se tak tak doplazil do Slavonic, jsem musel pouť přerušit. Ten středeční večer jsem si naměřil vysokou horečku, chvíli zvažoval, že bych den dva postonal na trase, ale nakonec se během noci rozhodl jít se vykurírovat do pohodlí domova. Takže od 22. 3. jsem zase v Dobřichovicích a dělám, co můžu, abych se opět mohl vrátit ke státní hranici. Čas naplánovaný na letošní cestu, který obsahoval i bohatou rezervu, se ovšem touto překážkou dramaticky zkrátil a dosažení cíle během této etapy je ohroženo.

Z domova jsem 17. 3. ráno odcházel ve sněhu, od úst se mi pářilo a studený vítr foukal ostošest. Cestou na jih se to ale změnilo a v poledne, když jsme s kamarádem Jeffem vystupovali na nádraží v Mikulově z vlaku, jsme se radovali z tepla. Po sněhu ani památky. Tradičně jsem pořídil fotku na místě, kde jsem vloni končil, na okně nádražní budovy zdokumentoval nálepku, kterou jsem tam loni lípnul a která vydržela celý rok a vyrazili jsme. Vzápětí, stačilo vymotat se z města, jsem si vzpomněl na typický znak putování tímto krajem. Říkám tomu jihomoravské přímky. Jsou to cesty, spíš cyklostezky, protože turistických značených cest je tady poskrovnu, které jsou složeny z mnohakilometrových částí rovných jako přímka. Je to trochu demoralizující, protože před sebou vidíte jen nekonečnou planinu. Když už se nějaká zatáčka nakonec objeví, je zpravidla jen mírná a následuje další přímka. Tak to bylo celé první dva dny až do Šatova u Znojma.

Právě na těchto pláních nás hned první den dohnala studená fronta ze severu. Zatáhlo se, přihnal se ledový vítr a začalo sněžit. Druhý den jsme šli z Hevlína přes Hatě do Šatova a posledních asi 6 km z Hatí do cíle dne bude patřit k mým nejhorším životním vzpomínkám vůbec. Shodli jsme se na tom s Jeffem, který má od té doby problém s lehce omrzlým obličejem. Teplota kolem -4 a neustálý vítr funící podle Aladina rychlostí až 60 km přinášely pocitovou teplotu někdy kolem -30. V cíli jsme na sebe nechali stříkat vařící sprchu drahnou dobu, přesto se ten naakumulovaný chlad po chvíli znovu v těle objevil. Vím o tom málo, ale tak nějak bych si představoval návrat legionářů z Ruska. Není špatné si občas něco takového prožít a osobní pohled na spoustu samozřejmých věcí se pak úplně změní.

Následující den jsme vstoupili do Národního parku Podyjí, jednoho z nejkrásnějších úseků celé cesty. Někdejší hraniční pásmo zůstalo zcela nedotčené, meandrující Dyje hluboko zařízlá do krajiny a jen tu a tam přeťatá řetězovými, pěkně se houpajícími mosty. To byl balzám pro duši zdevastovanou těmi přímkami a pláněmi. V kombinaci s dobrým místním vínem, řadou památek a nepřebernou nabídkou ubytování v penzionech, či hotýlkách: krásný typ třeba na prodloužený víkend.

Z Vranova nad Dyjí jsem vyrážel již sám. Národní park jsem měl za sebou a opět jsem musel šlapat více po cyklostezkách než stezkách turistických. Nakonec jsem se dokodrcal do Slavonic. Krásné městečko, ale na mě už doléhala nemoc, takže jsem se z jeho krás moc nepotěšil. Je zajímavé, že jsem již vstoupil do Jihočeského kraje a přesto byl stále na Moravě. Hraniční kámen mě teprve čeká za nějakých 10 km, na hranici správních obvodů měst Slavonice a Staré Město pod Landštejnem. Ale o tom až příště, to je teprve přede mnou. Doufám...

 

7.4.2018   Jiří GEISSLER    Vyšlo v NN 7/2018