Banjo Band? Nezakazovat, ale zbytečně nepopularizovat!
Dobřichovice - Padesáté výročí založení oslaví 26. dubna v pražském Divadle Broadway populární Banjo Band. Jeho zakladatelem a »frontmanem« je obyvatel Dobřichovic Ivan MláDek.
Vy jste ale v roce 1966 nezaložil Banjo Band, nýbrž banjo band, Old Time trio. Je to tak? Ne, ne - Old Time Trio bylo trio »jamové«, hráli jsme s ním už dřív v Poetické vinárně Viola na jazzových sessionech. Ty se pořádaly v noci po různých komorních pořadech tehdy známých činoherních herců. Stálým základem jsem byl já a k mému velkému prospěchu geniální klavírní improvizátor, hudební vědec Pavel Skála. Basisté se střídali. Hrál s námi hlavně kontrabasista Jerzy Ziembrowski, baskytarista Jiří Čech a nakonec pozdější tubista Banjo Bandu Václav Dědina. Ve Viole se v noci scházeli revizní komunisté, a tak byly noční jam sessiony zrušeny a naše Old Time Trio zaniklo.
A vznikl Banjo Band...
Vedle Old Time Tria jsem se stále pokoušel vytvářet »washboard« neworleánského typu. Dominovalo v něm banjo, případně banja - abych si víc zahrál. Říkal jsem těm kapelám banjo band, ale nikdy žádný oficiální název neměly. Můj přístup byl ryze amatérský, jen mě bavilo hrát, muziku jsem v té době nebral moc vážně, byl jsem smířen s profesí ekonoma. První životaschopný banjo band podle mých představ jsem dal dohromady právě před padesáti lety. Hrál ve složení: malíř Jerzy Ziembrowski - kontrabas, filmový scénarista Jan Fleischer - kytara, výtvarník Milan Udržal - valcha a student VŠE Mládek - tenor banjo.
Vzpomenete si na první vystoupení? Poprvé jsme veřejně vystoupili v Riegrových sadech na Country saloonu, který pořádala bluegrassová skupina Greenhorns. Záhy jsme kvartet rozšířili o klavíristu Pavla Skálu a začali pravidelně vystupovat ve Vysokoškolském klubu Vltava.
Název Banjo Band Ivana Mládka poprvé a bez mého vědomí použili organizátoři 2. folk a country festivalu, na který jsme byli přizváni. O naší účasti jsem se dověděl až z plakátů, vůbec jsem si nepamatoval, kde jsem účast přislíbil, patrně v nějaké restauraci po více pivech. Nicméně nečekaný úspěch na tomto festivalu otevřel Banjo Bandu dveře do gramofonových a rozhlasových studií.
Už od roku 1959 jste hrál v dixielandové kapele Storyville Jazz. Jak jste se k »dixíku« dostal? Do dixielandu jsem se zamiloval při prvním poslechu desky s australským dixielandem Graeme Bella. V roce 1947 se zúčastnil pražského festivalu mládeže a nahrál tady sérii nezapomenutelných snímků: Ballin The Jack, My Sister Kate, Dallas Blues, When The Saints... Dodneška považuji tyto nahrávky za největší klenoty klasického jazzu - i když se paradoxně nejedná o kapelu americkou.
Poslouchat či dokonce hrát podobnou »kapitalistickou« muziku v Československu té doby znamenalo koledovat si o průšvih. Když jste se do dixielandu pustili se Storyville Jazz, narazili jste? Samozřejmě nám horliví místní papaláši dělali potíže, nikde jsme dlouho hrát nevydrželi, ale důvody k ukončení angažmá byly už i v téhle době alibistické. Nadměrný hluk, nepřístojné chování návštěvníků, nevyhovující toalety. Takže jsme putovali od lokálu k lokálu a vydrželi v něm vždy do chvíle, než se nějaký soudruh vzpamatoval a začal hledat důvody k ukončení našeho vystupování. O nějakém oficiálním zákazu dixielandu ale nevím, možná byla jen vydaná instrukce »nezakazovat, ale zbytečně nepopularizovat«. Takové nařízení bylo vydáno i pro Banjo Band koncem 80. let. Naštěstí už v redakcích a různých komisích nesedělo tolik blbců, jako začátkem let 60., a na »doporučení« se moc nedalo. Lidi se už tolik nebáli.
Na přelomu 60. a 70. let jste si prošel »country obdobím«. Jak na své účinkování v tehdy velepopulárních trampských souborech KTO, White Stars či Mustangové vzpomínáte? I když muzika, kterou jsem v těch kapelách hrál, nebyla moje parketa, vzpomínám na vystupování na countryových pódiích s láskou. Na rozdíl od dixielandu jsem měl v countryových kapelách daleko víc příležitostí vyžívat se sólově - nejsem si jist, zda to bylo ku prospěchu jejich stylovosti, ale nic nenamítali. A ve skupině Mustangové jsem měl možnost zkoušet si i své slovo mluvené. Také skvělá zkušenost, cenná v nedaleké budoucnosti.
Půl roku jste si vydělával jako hráč na balalajku v ruských klubech v Paříži. Kde jste se tam vzal? Jak se slušelo, utekl jsem po ruské invazi do Paříže, kde jsem měl kamarády. Nebyl jsem ve Francii poprvé, a tak jsem věděl, že se jako muzikant ve francouzské emigraci uživím spíš ruskou muzikou, než jazzem nebo nějakým tím westernem. A tak jsem od Rusů prchal s ruskou balalajkou Zkouším si vás představit v rubášce ‘ala Ivan z Mrazíka, jak s balalajkou v ruce putujete od stolu ke stolu a drnkáte Rusům do oušek častušky.
Byla to fakt taková legrace, jak se to s odstupem půl století jeví? Takový trapas to zase nebyl, měl jsem čislo virtuózní hry na balalajku a doprovázela mě místní kapela, v jednom klubu harmonikář. Moje číslo mělo u ruských návštevníků úspěch. Nepoznali asi většinou, že se jedná o ragtimové rify. Prokoukl mě jen kapelník velkého balalajkového orchestru v nóbl ruském podniku Rasputin na Champ Elysée.
Kamarádi mě k němu poslali na konkurz. Nedalo se odolat, šlo o dost velké peníze, které jsem jako novopečený emigrant potřeboval. Připravil jsem si směs jímavých staroruských melodií - když jsem si ji doma zkoušel, až mě běhal mráz po zádech, jak z mých tremol dýchala Volha. Balalajkovému kapelníkovi jsem to zahrál, chvíli přemýšlel a pak hlubokým rozvážným hlasem poznamenal. „Stránnaja muzika, óčeň stránnaja muzika.” Už jsem se radoval, ale pak dodal. „Éto džaz?” Tak jsem si balalajku zabalil a šel zase pidlat do klubu. Záhy jste se vrátil do vlasti, dál »pidlal« v Banjo Bandu a také skládal jednu písničku za druhou.
Která jako první zlidověla? Víte...? Asi to byly Rožnovské hodiny, čili první písnička, kterou jsem nazpíval sám. Úplně první moji skladbu Upírova píseň nazpíval Honza Pacák. Ale možná to byla tahle píseň, která vešla jako první do povědomí, nevím...
Mimochodem - jak dlouho už žijete v Dobřichovicích? Song Hlásná Třebáň je krásná vznikl, když už jste bydlel »u Berounky«, nebo před tím? V Dobřichovicích bydlím 32 let, od roku 1984, to už byla Hlásná Třebáň dávno na světě. V té době jsem žil na dálném východě, v Mukařově. Měl jsem za sebou několik písniček o Sázavě, tak jsem se zastavil u Berounky. Procházel jsem místo po místě a vybral si Hlásnou Třebáň, ve které jsem několikrát mírně opíven uviznul. Taková obec přece písničku mít musí, jsem si řekl.
Kterou éru Banjo Bandu považujete za nejvydařenější? A na koho z kolegů vzpomínáte nejraději? Za nejvydařenější pocitově považuji euforickou startovní éru v letech 1976-80, za nejvydřenější komerčně éru natáčení Čundrcountry show a Country estrády a nejvydařenější hudebně logicky tu současnou. Nejraději vzpomínám na už zmíněného klavíristu Pavla Skálu. On mě po létech hudebního tápáni zasvětil do tajů harmonie, vedení basů, trojhlasů, až jeho aranžmá učinila Banjo Band schopným překročit práh hudebních studií.
A také mě zasvětil do základů jazzové improvizace, čehož jsem padesát let pro jiná vytížení nevyužil. Až teď, po odchodu do televizní penze, jsem navázal na to, s čím jsem díky Pavlu Skálovi začal. Na stará kolena si doma brnkám na kytaru a mám radost z každého pokroku. A také si při tom brnkání vzpomínám na profesora Viléma Matausche, který mi »srovnal« prstoklady.
Na co a na koho se mohou těšit návštěvníci v úvodu zmiňovaného narozeninového koncertu? Kromě Banjo Bandu a jeho stálých zpívajícich komiků Jana Mrázka, Lenky Šindelářové, Lenky Plačkové a Libuny Roubychové vystoupí naši bývalí členové Géza Gerendáš, Petr Kaňkovský, saxofonista Svatobor Macák a tubista Václav Dědina. Možná přijde Luděk Sobota. Budeme hrát, zpívat, snažit se bavit a já budu také trochu vzpomínat.
