Hlavní obrázek

Dnes je pondělí 23.10.2017 - Svátek má Teodor, zí­tra Nina.

Vaše neštěstí, naše spokojenost! říká s nadsázkou »Dr. Voštěp«

PŘI NATÁČENÍ. Bořek Bulíček se slavným italským hercem Frankem Nerem při natáčení filmu Post coitum. (Autor: ARCHIV, 23.1.2015)

Řevnice - Bořek Bulíček je původní profesí lesák. „Dr. Voštěp,” říká a směje se při tom. už dvacet čtyři let ovšem provozuje v Řevnicích soukromou záchrannou službu. „Doufám, že ještě pár let provozovat budu,” dodává.

O tom, že jste měli pořádně rušné vánoční svátky se čtenáři NN dočetli v minulém vydání. Byly nejen rušné, ale občas i kuriózní - vybavíš si nejabsurdnější případ? Na ten nejspíš nezapomenu do konce života. Volala nám paní, že synovi je špatně, má vysokou teplotu - osmatřicet stupňů -, bolí ho v krku a chce pro něj antibiotika. Vysvětlil jsem jí, že sice antibiotika náš lékař napsat může, ale mnohem lepší bude, když si zajedou do nemocnice, kde dí- těti udělají odběr krve a medikaci nasadí cíleně.

Do které nemocnice máme jet? sonduje paní. Povídám, že nejlepší to bude do Motola, na dětské oddělení. Odvětila, zda by nemohli zajet někam TADY, do nemocnice. Určitě, říkám jí, a ptám se, odkud volá. Z Brna! odpověděla a já šel do kolen.

Vidíš, jak jste populární - až v Brně máte klientelu. Jak na vás ta dobrá duše přišla? Prý si na internetu našla pohotovosti a první číslo, které jí vyběhlo, bylo naše. Vysvětlil jsem jí, že Řevnice jsou pro ni trochu z ruky a doporučil, aby si zašla na nejbližší dětské oddělení v Brně. Chvilku bylo ticho, načež se ze sluchátka ozvalo: A musím na dětské, když je synovi šestadvacet? To jsem šel do kolen podruhé.

Podle toho, jak to vyprávíš, tak se zdá, že ne naposled? Přesvědčoval jsem jí, že osmatřicet pro dospělého člověka není nebezpečná teplota, že bude stačit, když ji srazí paralenem a brufenem, jež mu střídavě podá. Povedlo se, rozloučili jsme se a já si říkal, co všechno je dneska možné. Za deset minut zvoní telefon znova, volala stejná paní - prý zapomněla, jestli má jako první podat paralen, nebo brufen...

Máte podobných případů víc, nebo je to výjimka? Víc, i když takovýto kalibr se opravdu vyskytne jen jednou za čas. Lidi obecně věří růžové pilulce, což je brufen. Pro spoustu našich klientů je brufen zázračný lék, který funguje na všechno. Na zuby, na hlavu, na oči. Občas někdo zavolá, že už snědl dvacet brufenů a ta zlámaná noha mu pořád ne a ne srůst... Když někomu poradíme, ať si vezme na vysokou teplotu paralen, často slyšíme odpověď typu: Vždyť paralen stojí JENOM dvanáct korun, tak jak to může zabrat!? Vysvětlujeme jim, že cena nemá s účinností léku nic společného, dost často ovšem marně.

Jak jste prožili přelom roku? Hodně jsme jezdili. Počasí bylo jako na houpačce, chvilku zima, chvilku teplo, chvilku padal sníh, bylo naklouzáno - potýkali jsme se úplně se vším. S interními příhodami, s úrazy... Spousta obvodních lékařů měla dovolenou, takže bylo rušno i na pohotovosti. Také jsme měli několik úmrtí, většinou starších lidí.

A co silvestrovská klasika: popáleniny, utrhané prsty...? Letos vůbec nic, což snad bylo poprvé za těch čtyřiadvacet let, co řevnická záchranná služba existuje. Zdálo se mi, že letos to kolem Berounky o silvestrovské půlnoci bouchalo méně, než jindy. Lidi nejspíš vrazili peníze raději do jídla a pití, než do petard a rachejtlí. Popáleniny jsme letos neřešili žádné, zato břišních příhod a žlučníků několik.

A taky dvě sebevraždy... Ano. Čtyři dny po novém roce se oběsil čtyřiadvacetiletý mladík v Černošicích. Zanechal dopis na rozloučenou, lékař už mu nedokázal pomoci. Tentýž den odpoledne skočil další mladý muž pod vlak na železničním mostě mezi Všenory a Mokropsy.

Pamatuješ si, že byste někdy jeli jeden den ke dvěma sebevrahům? Ne, to opravdu nepamatuju.

Přibývá sebevražd? Určitě. Zvlášť v období Vánoc a Nového roku. Lidé jsou labilnější, dolehnou na ně svátky, vzpomínají na známé, blízké, kteří už tu nejsou, víc řeší problémy, na které jindy nemají čas. Někteří to neunesou a rozhodnou si vzít život. Ale sebevražd či pokusů o ně přibylo i v jiných částech roku. Většinou lidé spolykají velké množství prášků. Často nám také volají příbuzní, že někdo z rodiny vážně a opakovaně mluví o tom, že se chce zabít. Že skočí pod vlak, oběsí se nebo něco podobného.

Nejsou to jen plané výhružky? Ve většině případů ne a určitě je dobře, že příbuzní zavolají. Pokud se ozvou včas, mohou svým blízkým zachránit život. Po ošetření je nasměrujeme na psychologa či psychiatra, který jim ve spolupráci s rodinou stoprocentně pomůže.

Překvapilo tě, že v obou případech »novoročních« sebevražd šlo o mladé muže? Popravdě řečeno - ani ne. Spousta mladých dnes žije v jakémsi virtuálním světě. Nebyli na vojně, nezažili režim na učilišti či internátu, nemají smysl pro řád a povinnost. Koukají pořád do počítače a čím dál tím víc z nich si myslí, že život se dá prožít virtuálně. Nedokáží si to, co se odehrává v počítači, převést do reality a pak se setkají s nějakou banalitou, která je okamžitě vykolejí. Neumějí řešit problémy a - sáhnou si na život. Proto se neustále snižuje věk lidí, kteří se pokoušejí o sebevraždu.

Změnil se za těch čtyřiadvacet let, co záchranku provozuješ, charakter případů, k nimž vyjíždíte? Ano. V první řadě máme několikanásobně více výjezdů, než na začátku našeho působení. Přibylo úrazů - na kolech, in-line bruslích, v autech. Dřív byli lidé opatrnější, teď nastoupili mladí a ambiciózní, kteří si myslí, že všechno umějí a mohou. Přibylo událostí pod vlivem alkoholu a drog. Víc je i interních příhod - to je dáno životním stylem, stresem. Lidé se bojí přijít o práci, nechodí k doktorovi a tak dlouho před sebou hrnou své problémy, až zkolabují.

Práce máš dost. Ty si ji ale ještě »přiděláváš« sám. Se svými sanitkami se účastníš natáčení filmů, »hlídáš« koncerty, sportovní akce. Jak ses k tomu dostal? Když jsme začínali, hledaly filmařské společnosti někoho, kdo by jim byl schopen zajistit jak hlídací službu, tak vozový park či speciální vybavení pro natáčení. Dostaly se až k nám. Od té doby jsme účinkovali v bezpočtu filmů, televizních inscenací, seriálů. Nabídky přicházejí pořád.

Na které natáčení rád vzpomínáš? Každé filmování bylo něčím zajímavé. Setkali jsme se s mnoha herci, režiséry i dalšími osobnostmi. Vzpomínám na natáčení filmu Hellboy, na práci s Frankem Nerem, z těch novějších na seriál Cirkus Bukowski či Ordinaci v Růžové zahradě.

A který koncert sis v roli záchranáře užil nejvíc? Z těch velkých třeba koncerty skupiny Kryštof, Karla Gotta, ACDC nebo Rolling Stones. Na Letné bylo sto tisíc lidí, což byl megazážitek.

Začíná nový rok. Co bys do něj popřál svým klientům a co sám sobě? Vaše neštěstí, naše spokojenost... Ne, vážně: všem přeju štěstí, protože když budou mít štěstí, vyváznou ze všeho. Třeba ne úplně se zdravou kůží, ale vyváznou. Sobě přeju, aby má rodina, která mě podporuje, byla stále v té samé kondici a pohodě, jako dosud, a aby záchranka v Řevnicích zůstala i nadále. Nyní totiž běží výběrové řízení na naše zdejší stanoviště a my nejsme jediní, kdo se do něj přihlásil. Tak snad to dopadne dobře...

 

Bořek BULÍČEK

  • narodil se před dvaapadesáti lety
  • původně pracoval v lese. „Drvoštěp, dr. Voštěp,” říká sám o sobě. V roce 1991 založil v Řevnicích soukromou záchrannou službu
  • od té doby absolvoval desítky školení a záchranářských kurzů
  • začínal s jednou sanitkou, dnes jich vlastní 35 včetně speciální dětské sanitky, XXL sanitky, sanitek do terénu i na povodně, záchranářského obrněného transportéru, autobusu i golfového vozíku
  • modely sanitek také sbírá, má jich už přes tisíc
  • provozuje i záchranku na Lipně
  • jeho koníčkem jsou zvířata, s dcerou Helenou se stará o dva dikobrazy a opici

 

24.1.2015   Miloslav FRÝDL    Vyšlo v NN 1/2015