Úplný konec prázdnin Třehusk strávil v Chorvatsku a – stálo to opravdu zato, v mnoha ohledech! Než popíšu, v jakých konkrétně, alespoň telegraficky, letem světem, co jsme stihli od červnového vystoupení v Písku, kterým jsem končil poslední raport – viz níže.
S Klubem českých turistů jsme v Pikovicích slavili 105. výročí slavné Posázavské stezky. Hraní na břehu jedné z nejkrásnějších tuzemských řek, samo o sobě příjemné, jsme z vlastní iniciativy a vůle zahájili neplánovaným hudebním pozdravem parního vláčku, který v rámci oslav dorazil do nedaleké železniční zastávky Petrov. Způsbili jsme doslova pozdvižení – jak mezi početným davem přihlížejících, tak mezi pasažéry po střechu narvaného Posázavského pacifiku. Mnozí s námi zpívali, mnozí se s námi chtěli fotografovat. I na tanec došlo...
Na začátku července jsme byli účastníky dalších oslav – tentokrát 800. výročí první písemné zmínky o podbrdské obci Osov. Program byl velkolepý, stejně jako pódium, které bylo pro naše vystoupení nachystané. Nevyužili jsme je: protože valná část návštěvníků se utekla schovat před pražícím sluncem do stínu přilehlého zámeckého parku, vydali jsme se – k radosti pořadatelů – za nimi. Dobře jsme udělali, což nám během produkce i po ní potvrdil i nejeden z dobře se bavících účastníků.
O týden později nebylo po třicetistupňvých vedrech ani vidu ani slechu – pouť v Břežanech na nejzápadnější výspě Rakovnicka prakticky celá propršela. Lidí navzdory tomu dorazilo nemálo, takže hrát rozhodně bylo pro koho. Užili jsme si to, déšť nedéšť, tím spíš, že jsme se na pódiu střídali se »starými známými«, Ledeckou dudáckou muzikou z Tachova.
Déšť skrápěl i krásný zámecký park ve Zruči nad Sázavou, kde jsme zkraje srpna vyhrávali na historické Zahradní slavnosti. Tady jsme naštěstí většinu produkce, včetně zhruba kilometrového průvodu z náměstí, zvládli za sucha. Pršet začalo až při třetím našem vstupu a pršelo sice vydatně, ale ne příliš dlouho. Valchista Kamil, který odmítl vzít z nebe padající vodu na vědomí, skotačil mezi porůznu pod stromy a stany se schovavajícím publikem až do poslední písničky. Protože vypadl proud, hráli jsme v závěru naživo, bez mikrofonů a přibližně patnáct minut přidávali – tanečníci, kteří nastupovali po nás, se bez ozvučovacího aparátu neobešli...
V srpnu jsme ještě stihli zahrát na různých akcích v Kolíně, Libovicích, Černošících i Zátoře a už tu byl poslední víkend druhého prázdninového měsíce a s ním i naše v úvodu zmiňovaná  cesta na sever Chorvatska. Za krajany žijícími v Dolanech a Daruvaru, pár desítek kilometrů od maďarské hranice, jezdíme přibližně patnáct let, obyčejně zkraje července – na majáles či kuchařskou vitráž. Tentokrát si organizátoři dali s pozváním na čas, takže když se konečně pár dní před vitráží ozvali, museli jsme – ač neradi, velmi neradi – zdvořili odmítnout: slíbili jsme hrát na oslavách v Osově. Dolanští se ale nenechali odbýt a pozvali nás na velkou národní manifestaci národnostních menšin Lipovljanski susreti. Odjížděli jsme ve velmi netypické sestavě, s kytaristou Martinem Malým, který s Třehuskem ještě nikdy nehrál, a v kapele jen občasně zaskakujícím basistou Standou Janovským, ale nebáli jsme se vlka nic. Oprávněně – narychlo domlouvané vystoupení v imrovizované »squadře« skončilo totálním triumfem, smím-li to takto neskromně napsat. Hráli jsme více než hodinu, zdaleka nejvíce ze všech účinkujících, hromadně s námi zpívali Češi, Slováci i někteří Chorvaté a na konci dokonce také český velvyslanec, poslanec chorvatského parlamentu a starosta Lipovlan. O definitivní finále se postarala početná výprava Dolanských, která za našeho doprovodu vystřihla všem váženým i docela »obyčejným« hostům (a že jich bylo…!) svoji »hymnu« Do Dolan... Sukces to byl opravdu mimořádný a vzpomínat se na něj bude ještě hodně dlouho – v Lipovlanech, Dolanech i okolí. V Třehusku koneckonců taky – tím spíše, že nedlouho po skončení naší produkce přišel tak prudký a intenzivní liják, že další program byl nejprve přerušen a posléze definitivně ukončen. Nejen polské či slovenské soubory se do Chorvatska trmácely zbytečně, o své umění se se stovkami diváků z rozhodnutí »vyšší moci« podělit nemohly... My jsme se v neděli 31. 8. 2025 vraceli domů nejen s pocitem dobře odvedené »práce«, ale i s pozváním na příští rok. Už teď se do Chorvatska těšíme!