Dnes je pondělí 18.11.2019 - Svátek má Romana, zí­tra Alžběta.

Třehusk v Brazílii: Dojatí krajané, ukradené kalhoty...

  Třehusk na slavné pláži Copacabana v brazilském Rio de Janeiru. (Autor: ARCHIV, 8.12.2018)
Jdeme na hotel. Ukradli mi kalhoty s kreditkou, musím ji zablokovat...

Je středa 28. listopadu, 13.50, brazilského času. Za deset minut máme odjíždět na mezinárodní letiště Galeão v Rio de Janeiru. V 18.10 startuje »naše« letadlo směr Lisabon, resp. Praha. Zprávu, která mi právě přistála v mobilu, vyťukal basista Ondra Nováček, toho času chvátající z proslulé pláže Copacabana směr recepce hotelu Astoria. Musí zablokovat kreditku. Důvod už znáte.
Asi jsme si poslední chvíle strávené v Rio de Janeiru představovali jinak. Na druhou stranu (a s mírnou nadsázkou řečeno) teprve po této příhodě můžeme s čistým svědomím říci, že jsme v Brazílii zažili úplně »všechno«. Jednou se tím Ondra Nováček určitě bude chlubit: Okradli mě na Copacabana!

Kde se vzal Třehusk v největším ze států Jižní Ameriky? Pozvali nás sem krajané, abychom spolu s nimi, přibližně 10 tisíc kilometrů od vlasti, oslavili sté narozeniny Československa. Tedy, přesněji, abychom jim na oslavách zahráli a zároveň jim, samozřejmě, »starou« vlast prostřednictvím písniček připomněli. A to hned dvakrát – v Sao Paulu i v Riu de Janeiru.
Přípravy zabraly měsíce. Vybrat a obstarat ty zaručeně nejsprávnější a pokud možno co nejlevnější letenky, vymyslet a zajistit přepravu hudebních nástrojů, koordinovat vystoupení, přesuny, ubytování, program, domluvit spolupráci generálního konzulátu v Sao Paulu, záštitu středočeské hejtmanky, propagační předměty, prezenty pro krajany…

Z Prahy jsme odlétali 21. 11. po poledni a po naprosto skvěle navazujícím přestupu v Lisabonu (díky, Nováčkovi!) dosedli hodinu po půlnoci následujícího dne na letišti v Sao Paulu. Let přes Atlantik byl celkem klidný, turbulence při vletu nad jihoamerický kontinent většina z nás zaspala. Na letišti už nás čekal manžel generální konzulky Jan Havrlík, aby nás přepravil do hotelu, v němž jsme měli strávit zbytek noci. Honza nám dělal společnost prakticky po celou dobu našeho pobytu v Sao Paulu a jeho pomoc, stejně jako pomoc jeho manželky Pavly, byla naprosto nedocenitelná. Generální konzulát se nám po-staral o veškerou dopravu po dvaadvacetimilionové megapoli, zajistil všechny tři hotely, které jsme během týdenního pobytu v Brazílii vystřídali, zorganizoval prohlídku části města, poskytl spoustu praktických rad (včetně té, ať si dáme v Riu pozor na zloděje…) a jako třešničku na dortu nás pozval na opulentní »rozlučkovou« večeři ve stylové brazilské restauraci. Díky, Havrlíkovi!

Krajanům v Sao Paulu jsme hráli v sobotu 24. 11. V hotelu jsme nechali část rekvizit, někteří z nás i část kostýmu, ale jinak to dopadlo skvěle. Skvěle! Posluchači byli námi servírovanými českými lidovkami i staropražskými kuplety doslova nadšení a – dojatí. Museli jsme přidávat a pak ještě hrát na přání: Ta naše písnička česká, Hospůdko, hospůdko malá, Čechy krásné, Čechy mé… Následné rozhovory s našinci dojaly pro změnu zase nás. Nejvíc asi »přiznání« nejstarší účastnice, dvaadevadesátileté Heleny Novotné, že se před svým poválečným odjezdem do Jižní Ameriky jezdila dlouhé roky koupat do Berounky – v Zadní Třebani…
Loučení s krajany, převážně členy Česko brazilské kulturní unie v Sao Paulu, bylo těžké, ale nedalo se svítit. Týž večer nás čekalo ještě vystoupení v luxusním  sportovním klubu pro účastníky fotbalového turnaje veteránů. Jedním ze čtyř mužstev byla Stará garda Ostrovanu Zadní Třebaň, takže jsme se i v tomto případě cítili v Sao Paulu jako doma. Brazilce rozdováděly mezinárodní hity typu Svatí pochodují či Blueberry Hill, Čechy zase všeobecně známé »liduše«. A kustod třebaňské výpravy, starosta Svinař Vladimír Roztočil, si s námi v daleké cizině střihnul Svinařskej zámek…

Asociaci Čechů a Slováků v Riu mají »na povel« dvě temperamentní Evy - Holzová a Gardiny. Koncert na jimi organizovaném oficiálním »narozeninovém koktejlu«, na který mělo přístup pouze několik desítek jmenovitě pozvaných, dopadl podobně, jako ten v Sao Paulu: Skvěle! Závěrečnou Vejvodovu písničku Škoda lásky si s námi zazpívali skoro všichni, včetně evidentně pohnuté generální konzulky Pavly Havrlíkové a jejího manžela Honzy. Ochutnali jsme úžasný český guláš (vařený krajankou, jež se i s rodinou do Brazílie přestěhovala ze středočeské Rudné) i slovenské jednohubky, zapili je moravskou slivovicí, becherovkou a brazilským pivem s poetickým českým názvem Pivečko. Na závěr jsme se s rozjuchaným obecenstvem hromadně vyfotografovali, předali si dárky a slíbili si, že třeba zase někdy...
Se zadnotřebaňskými fotbalisty jsme se znovu potkali i v Riu. Nejdřív večer v hospodě - kde také jinde, že...? - druhý den jsme pak společně podnikli cestu metrem a autobusem směr Ježíš Kristus. Na lanovku k vrcholu už nedošlo, známá socha, jeden ze symbolů města, tonula v hustých mracích. Takže jsme to vzdali a šli sebou plácnout na prosluněnou Copacabana. To jsme si zopakovali i v den odjezdu, hned poté, co jsme úspěšně zvládli další z městských symbolů, skalnatou vyhlídku Cukrová homole na okraji mořské zátoky.

Esemeskou jsem tuhle reportáž začínal, esemeskou ji končím. Je od zmíněné Evy Holzové a přišla krátce po té od Ondry Nováčka: Trehusk zdravime! Uz jste asi na ceste na letiste. Chceme jeste jednou moc podekovat za senzacni vystoupeni. Byli jste skveli a vsem se to moc libilo! Prejeme stastnou cestu a jiste se nevidime naposled...

 

1.1.2019   Miloslav FRÝDL   

 
 

PARTNEŘI A SPOLUPRACOVNÍCI

TOPlist