Hlavní obrázek

Dnes je čtvrtek 16.8.2018 - Svátek má Jáchym, zí­tra Petra.

Zapomnělo se, že vládnout znamená sloužit, vládce je služebník...

Karel Habsburský, legitimní dědic českých králů. (Autor: ARCHIV, 5.3.2018)

Začal rok a Česko žilo volbou prezidenta. Většina lidí zaujímala nesmířlivé postoje, volba rozdělila společnost nebývalou měrou. Nakonec to dopadlo tak nějak »o chlup«, ani jeden z kandidátů nezískal podporu nadpoloviční většiny oprávněných voličů. Nechci soudit výsledky ani kandidáty, ale jako fanda sci-fi a obdivovatel mystifikačních dějin Jana Drnka jsem si vymyslel slohovou práci maturanta z budoucnosti.

Náš stát brzy oslaví jubileum svého vzniku. Je dobré podívat se zpět do historie a vzít si poučení. Naše historie je na zvraty více než bohatá. Jsou zde náboženské i sociální neshody vedoucí k ozbrojeným konfliktům, události, jejichž kořeny tkví v okolním světě, i události, za něž si můžeme sami. Jedním z těchto zajímavých období je tzv. republika.

Říkalo se tehdy republika - to jest vláda lidu, ale byla to jen hra na vládu. Všichni vládnout nemohli, vybíralo se ve volbách několik zástupců, a ti byli posláni rozhodovat o státě.

Poslanci všemu rozuměli a brali za to velké peníze Byli placeni za sezení i za stání, dostávali příplatek na jídlo, na bydlení, na oblečení, za funkci, za komisi, za mlčení, za mluvení, na kancelář, na asistentku, na tužky, na papír a kdoví co ještě.

Existovali ještě další zástupci volení v jiné loterii, kteří si říkali senátoři. Prebendy měli stejné.

Dnešním občanům se to zdá neuvěřitelné. Dnešní zástupce v Českém sněmu má jedinou peněžní náhradu za ušlou mzdu, která nesmí být vyšší než dvojnásobek průměrné mzdy.

Volen může být jen ten, kdo může volit, a volit může jen ten, kdo platí daně. Kdo pracuje pro stát, může o něm rozhodovat. Jednoduché. Senát je složený z lidí, kteří se významně o stát zasloužili a z lidí, kteří zastávají vysoké funkce ve společnosti, vědě a kultuře. Žádné platy a odměny, dělají to přece pro stát a pro své potomky. Jen jídlo zdarma při zasedání.

Tehdy však bylo výnosným zaměstnáním nejen politika, ale i politologie. Spousta kejklířů a šarlatánů hlásala, jak dopadne, když lidé zvolí toho či onoho a pak hlásala, proč to tak nedopadlo a jak by to dopadlo, kdyby to tak dopadlo. Každý z nich všemu rozuměl a na vše měl patent.

Obrazovky byly plny mladých světaznalých odborníků, kteří vysvětlovali, co byste měli dělat, co byste si měli myslet a co dělat, když to nemůžete dělat a myslíte si něco jiného. Čas od času byl volen jakýsi pseudokrál, říkali mu prezident tedy předseda. Všude se o něm mluvilo jako o vládci, ale ve skutečnosti skoro nic nesměl. O to větší vznikaly emoce při jeho volbě. Na start pomyslného závodu nastupovali kejklíří, šarlatání, nepotrestaní lumpové a neznámí magistři. Lidé křičeli, jásali, prali se mezi sebou a podporovali toho či onoho, obviňovali se z hlouposti a podrazáctví. Za prohry mohly cizí mocnosti, neúspěšní závodníci nadávali na hloupý a nevzdělaný lid.

Hrubián a hulvát obviňoval druhého hulváta z hulvátství a doporučoval změnu - sebe. Koukáme-li na záznamy, žasneme nad výkonem těchto herců, protože to přece nikdo nemohl myslet vážně. Opak je pravdou.

Všechno mysleli naši předkové vážně a dodnes nedokázal nikdo vysvětlit, proč si lidé nevybrali současné společenské a politické uspořádání, které již tehdy bylo známo.

Všichni se zaklínali demokracií, jakoby ji oni vymysleli a jen oni uplatňovali. Ale spíše než o demos krator, vládu svobodných občanů, šlo o démon krator, o démona vládnutí, který všem zatemňoval rozum a démon vládnutí pak třímal moc se všemi rysy démonismu. Zapomnělo se, že vládnout znamená sloužit, že vládce je služebník, který slouží svému lidu, svým národům.

A to je vše. Je to jen pohádka a jako taková končí vládou dobrého krále.

Slovo pohádka však bylo původně výrazem pro nezpochybnitelnou pravdu - zase je to jinak, než dnes říkáme -, a tak víme, že ten šťastný konec přijde. Možná za hodně dlouho, ale přijde! Co dodat? Snad jen: Svatý Václave, nedej zahynouti nám ni budoucím. Ať žije král a Bůh s námi!

 

5.3.2018   Josef KOZÁK    Vyšlo v NN 4/2018